Estetická výchova
V jedné staré báji se praví: "Jakmile duch ze sebe učinil člověka, začal mluvit divným jazykem, kterému lidé nerozuměli, a majíce ho za blázna, hodili ho do moře. Ale jeho duch se stále vracel k člověku - a když jeho tělo spálili a popel rozhodili do vzduchu - tu jakýsi člověk, jehož řemeslem bylo vyluzovat hudbu ze struny natažené na tykvici, vdechl několik částeček popela a začal zpívat. To co odlétalo z jeho rtů bylo takové, že všichni ti, kteří ho poslouchali, dali se do pláče a nechali ho naživu."
Je to zobrazení snu člověka o vzniku umění. O věčnosti umění. O jeho podmanivosti. O tom, jak si umění podrobilo člověka, aby ho mohlo učinit šťastným.
Kdesi jsem četl příhodu, ve které autor vypráví o tom, jak jel severní Francií, ponurým krajem šachet, komínů a dolů, krajem smutným až k zalknutí. Díval se z okna vlaku a stále více propadal tesklivé tísni melancholie posmutnělého obrazu. Náhle vlak zastavil a přímo proti oknu před závorami stály dvě děti: chlapec a holčička. V ponurém obraze zářily jejich černé oči – oči do široka otevřené. A tu náhle – jako zázrak blesku – zazářilo na obraze do bezútěšné tmy světlo: chlapec tiskl k hrudi vyhublého tělíčka pouzdro s houslemi. Zcela nečekaně zazářila z obrazu melodie houslí. Kraj se změnil. Ten ubohý chlapec se náhle stal šťastným přístavem mimo proud černého času. Tady je třeba houslí. Právě zde je lidem třeba zpěvu, barev, myšlení, krásy.
Říkáme, že měníme svět. Říkáme, že měníme život. V posledních několika desetiletích přinesl člověk více vědeckých poznatků nežli celá předcházející historie. Měníme život a život mění nás.
Říkáme s úsměvem, že se do nenávratna propadlo snění našich babiček, které na zápraží lámaly krajíc života a rozdávaly jeho moudrost. Snění babiček, které jako nakloněná jabloň v kolébání větví zpívaly svá nokturna i své ukolébavky. Snění babiček, které v smutku daném i chtěném probudily romantismus v podvečerní chvíli u klavíru, v plačící zahradě i ve zpívajícím splavu. Opravdu do nenávratna se propadá jejich svět. Stejně se propadly stíny úvozů, tůně potoků, klepot mlýna, pohádkové kulisy vrb i modro večerních zvonů.
Měníme život a život mění nás. A najednou ztrácíme jistotu. Člověk se ztrácí v přívalu techniky, ve světě odlidštěném - přehmotnělém. Všechno se stává věcí, která se má prodat. I láska. I krása. I solidarita lidí. Kolik dáš? Ptá se – žena, přítel – člověk – Stojí to za to? Neměl bych investovat výhodněji? – Zde člověk najednou klesá do poloh odlidštění, v nichž bude luxus vše, co nenese hmotný zisk. Luxus zde bude i krása. Ale nejen krása. I pravda a dobro vůbec. (Protože) Tam, kde zapadá onen krásný sen, který nesl člověka celá tisíciletí nad všední klopotnou jeho stopou. Tam zapadá i pravda, dobro a láska. Tam v největším chaosu a víření davů, tam docela uprostřed všech… je člověk nakonec docela sám a žalostně opuštěn – osamocen. Bloudí a hledá. Ztrácí jistotu a smysl. Dříve nebo později je nucen se rozhodnout: buď nalézt sebe sama a své místo tam, kde je i jeho sen - anebo se propadnout a stát se obětí toho, co vytvořil.
Je to úvod trochu šedý. Ale pravda zde není pro krásu. Má být základem našeho malého zamyšlení.
Říkáme, že chceme do popředí všeho dění a zájmu postavit člověka. Říkáme, že cílem výchovného procesu je všestranně široce rozvinutá osobnost. To je myšlenka nesmírně krásná. Všestranně rozvinutá osobnost – to je ideál, jako je ideálem každý cíl lidské činnosti. Předpokladem všestranně rozvinuté osobnosti je tělesné zdraví a určitá míra fyzické zdatnosti. Vlastním obsahem je pak naprostá harmonie všech oblastí duševna: rozumu, citu i vůle. Myšlení, cítění a chtění. Rozvoj schopností mentálních, rozvoj oblasti citové – výchova vůle a charakteru. To je tak schema ucelené osobnosti. A teď si položme otázku: Jaký podíl zde má a může mít estetická výchova.
Anglický historik umění Herbert Read se vrací k myšlence starověkého filosofa Platona a chce naplnit jeho požadavek, aby se základem výchovy stalo umění. Ve své knize Výchova uměním rozvádí tuto myšlenku velmi podrobně. A i když ji orientuje převážně na svůj obor tj. oblast výtvarné výchovy – je možno jeho zásady přijmout v estetické výchově vůbec, tedy i ve výchově hudební. A i když snad může Readův názor vypadat dnes až neuvěřitelně ideální, měl by nám zůstat cílem. Ono to vlastně není ani tak docela jenom snové. Známe zkušenosti některých zahraničních škol speciálního typu, v nichž je spojeno všeobecné vzdělání s výchovou talentů v oblasti umění – např. speciální hudební desetiletky pro mimořádné talenty hudební. Zkušenosti ukazují, že jejich žáci účelně zapojení do tohoto komplexního učebně výchovného procesu - jehož základem je sféra umění – předčili v prospěchu i chování velmi výrazně žáky základních všeobecných škol. To znamená, zde se již v praxi potvrzuje účelnost a správnost požadavku učinit umění základem učebně výchovného procesu.
Ale přece jenom ještě raději otázku: Čím by to bylo, že by mělo mít umění tak velký význam ve výchově člověka?
Na tuto otázku si můžeme odpovědět až tehdy, až si ujasníme význam a funkci umění v životě člověka a společnosti. Pokud jde o hudbu – její existence se odhaduje na 40 tisíc let. Hudba byla původně mocí. Byla silou. Člověka zcela ovládala a nesla. Tuto elementární moc hudby – moc extáze, vytržení, posedlosti – tuto moc civilizace zabila. A zdá se, že sama občas budí po ní stesk.
Hudba má hned od počátku významnou, přední společenskou funkci. Je pevně zakotvena v životě. Je věrným a přímo nutným, nezbytným průvodcem stejně tak magie jako později náboženství. Hudba měla vzrušit i přivést do extáze, v níž by člověk pochopil nepochopitelné. Výkřiky, tanec, rytmická posedlost – to všechno náleželo k funkci hudby zřejmě ještě i v primitivním křesťanství. Ne tedy ještě koncentrace, hluboké soustředění. Obrovská síla a moc elementární hudby. Krása a hrůza současně.
Saxofon slavného jazzového orchestru, podporován posedlým rytmem, strhl do transu křepčící dav, který začal rozbíjet, lámat, ničit – zranění – tisícové škody atd… Na chvíli přestala být hudba usedlou, civilizací ujařmenou dámou a stala se tím, čím byla v prvních tisíciletích: obávanou a mocnou silou.
Černošský flétnista – na otázku k čemu je dobrá flétna – odpověděl: „Zahraji si na ni, když jsem sám, abych zahnal smutek a starosti.“ Bezděčně tím definoval hlavní smysl existence hudby na celá tisíciletí. Ne tedy už obávaná moc a síla, která vládla člověku, ale síla utěšující. Jinde posilující – aktivizující. Jindy zase rozčeřující hladinu básnivé představivosti. Často i vyrovnávající a usmiřující rozpory nitra.
Hudba má oproti ostatním uměním daleko nejširší škálu co do počtu funkcí. Je i nejsilnější a nejpodmanivější. Má zcela mimořádné postavení dané tím, že tam, kde končí slovo – tam, kde se rozplývá tvar a hasne barva – tam zní hudba. Tam v nejstrmější výši.
Hovoříme o tom jen proto, abychom si vytvořili východisko: tj. pochopíme-li smysl umění, zde např. hudby, pochopíme i smysl hudební výchovy. Uznáme-li, že má umění a tedy i hudba nejen oprávnění, ale přímo nutnost existence, že je zcela nezbytná pro život člověka, uznáme, pochopíme i doceníme význam hudební výchovy.
Obvykle se má za to, že hudební výchova je např. výuka hře na hudební nástroj. Nebo zpěv. I praxe mívá tento skluz. Především: nikoliv sama výuka je již výchovou. Hovoříme o učebně výchovném procesu a chceme tím říci, že působíme v procesu, který slučuje v naprosté jednotě výuku s výchovou. Ani vysoká míra vědomostí a dovedností nemusí ještě plnit funkci esteticko- výchovnou. A naopak: i nižší stupeň poučení a nástrojové nebo zpěvní zkušenosti může být dobrým základem rozvoje estetického citu. V čem to tedy vězí?
Estetickou výchovou rozumíme takové působení na citovou, volní, mravní a rozumovou stránku duševna, které má trvale ovlivnit vztah ke kráse a k umělecké tvorbě. Zasahuje tedy celou oblast duševna a aktivizuje všechny její úseky. To je velmi důležité a podstatné. Ne už proto, abychom si donekonečna dokazovali nutnost a potřebu estetické výchovy – to už je všeobecně jasné – ale proto, abychom si uvědomili, jak veliký dosah může mít, je-li vedena v celé šíři fronty.
Obvykle hovoříme o estetické výchově aktivní a receptivní. U hudební výchovy je to v oblasti aktivní hra na nástroj a zpěv, na vyšším stupni dirigování a kompozice – v oblasti receptivní pak poslech, vnímání a prožívání hudebního díla. Ideálem je – jako obvykle – spojení obou těchto sfér v jednom společném procesu, v němž aktivní činnost posiluje prožitek a prožitek posiluje aktivní činnost.
Snáze dostupná bývá hudební výchova receptivní. Má proto také nesmírně široký záběr a takřka masové možnosti. Poslech hudebního díla musí být aktivní. Může být někdy i velmi náročný. Někdy i náročný pro odborníka. Nemám zde na mysli školní praxi – chci hovořit o poslechu hudby v denním životě. A tu se hned na počátku dostáváme k jednomu z těch nešťastných uzlů, které se nám nepodařilo ani rozmotat ani přetnout: Na začátku jsme si řekli, že s úsměvem sledujeme, jak se nám do nenávratna propadá svět našich babiček i jejich romantická snění. Doba, v níž byla hudba vzácná a proto stále očekávaná a volaná. Proto ona touha uslyšet nebo zahrát. V tom tichu chvil byl tón velikým darem
A dnes?
Slovenská dolina, ztracená kdesi v horách. Jedna z těch, které inspirovaly Vítězslava Nováka k nádhernému hymnu o Tatrách. Les. Ticho. Jen vlání a přelet světel a stínů. A nyní citát z fejetonu Jana Kopeckého: „Prásk! Bouchlo to nahoře, napřed se ozvala rána, potom příšerný práskot a už se cosi shora s rachotem řítí do údolí. Bylo to tak prudké a nečekané, že jsem v první chvíli myslel, že se utrhla skála a padá nám teď na hlavu. Živelní pohroma nebo nějaká taková podobná hrůza. Ale nebyla to taková hrůza, jakou jsem myslel, ale nefalšovaný rokenrol: to na hřebenech v chatě zapnuli amplion. A dravý šlágr nepřirozeně a odporně zesílený skáče po svazích dolů, odráží se se ozvěnou od strání, rachotí a hřmí a kvičí a řve a sténá a úpí – zavaluje celé okolí a nikam před ním neutečeš. Pronikne celtu stanu, nepomůže šátek přes hlavu ani papírové kolíky v uších. Prostě bez úniku! Půlhodinu řval amplion šlágr za šlágrem. A když toho po půlhodině nechal, už se dolina do noci nevzpamatovala. Jenom těžce se probírala do ticha. A ráno? Začali budíčkem. Nezbylo než sbalit stan a prchat. Ale kam?“
Vidíte ten hrozný rozdíl: Bach šel pěšky desítky kilometrů, aby uslyšel hrát velkého varhaníka a skladatele Buxtehudeho. Do vesmírného ticha nebeské klenby tehdy šeptala jen příroda a dívčí hlas na stráni. Když se do vsi vkrádala tma, vzlykla z vikýře křídlovka. Tak vzácně, tak střídmě vstupovala hudba do lidské duše, tak cudně – že byla nesmírně krásná, měla šat sváteční a vzbuzovala touhu. To bylo!
A teď?: zvuky se vetřely do života, hudba – kdysi vzácná a vážená, touhu vzbuzující se – tak často stává vulgární holkou, která obtěžuje, ruší, vnucuje se, odpuzuje…
Závěr je jednoduchý: šetřeme hudbou. Ne jen pro hudbu samou, ale sami pro sebe!
Igor Stravinskij kdesi říká: Kdysi byl koncert jakousi slavností, shromážděním, kde se kouzlo hudby provozovalo před lidmi, kteří se dostavili k nábožnému obřadu. Propagovat hudbu všemi prostředky – jak se to dělá dnes – je věc sama o sobě velmi výtečná, ale předkládat hudbu nerozvážně širokému obecenstvu, které není připraveno ji poslouchat, znamená vystavovat toto publikum strašnému přesycení.
Tato skutečnost je pro hudební výchovu velmi důležitá. Tento uzel asi nepůjde rozmotávat, ten se bude muset přetnout. Čím dříve, tím lépe. Myslíme-li to s hudební výchovou upřímně a poctivě, musíme začít hned zde. A alespoň tam, kam náš vliv sahá – tam zasáhnout. Položit ruku na knoflík, který má tu moc otevřít cestu bezuzdnému, nezadržitelnému proudu reprodukované strojové muziky nejrozličnějších kvalit a regulovat. Nejlépe snad bude začít doma. Vybírat a měřit. Kvalitu i kvantitu.
Receptivní hudební výchova, tedy ona výchova poslechem, nesmí být pasivní. Naopak. Má v každém případě nacházet připravený a citlivý aparát posluchače. Umělecké dílo obsahuje hodnoty, které nelze přijímat jen sluchem. Sluch je zde jen prvním prostředníkem při vnímání hudební skladby. Hovořili jsme o tom, že umělecké dílo zasahuje sféru citovou, volní, mravní i rozumovou. Tzn.: sluchový vjem rozechvěje membránu citovou a způsobí zčeření – onu elementární reakci na krásno. Dochází k určitému odrazu, k určité libosti – pro kterou člověk miluje hudbu především (protože mu „dělá dobře“). Ale to je jen počátek. To další tj. zasažení celé oblasti duševna – to je oblast volní, mravní i rozumové – to vyžaduje skutečný prožitek se všemi důsledky. Ulpívat jen u onoho elementárně počátečního zčeření citu je neúplné, nedohodnocené. Pro skutečné obohacení života nepostačující.
Opravdové vnímání uměleckého díla – osvojování uměleckých dojmů – má vést k intenzivnímu poznání objektivních skutečností mimo nás i v nás samých. Uveďme si velmi srozumitelný příklad:
Bedřich Smetana: láska k vlasti se u něho konkretizovala v obraze české země, její krajiny, jejích mýtů a jejích dějin. Hudební básnivost jeho díla „Má vlast“ je tak silná, že právem říká Zdeněk Nejedlý, že Smetana v Mé vlasti první vytvořil samostatný český stát.
Jde jen o to, abychom při poslechu nepodléhali jen krásnému sledu tónů či velebné harmonii. Abychom pod povrchem oné zvukové krásy četli myšlenku, která může obohatit sféru rozumovou i mravní. Pak to ovšem žádá nikoliv onen běžně naučený průběžný poslech hudby jak o nutné zvukové kulisy, ale poslech soustředěný, pozorný a aktivní.
Dr. Mirko Novák uvádí ve své knížce Od skutečnosti k umění tuto příhodu:
Jsme ve velké pražské prodejně pečiva. Prodejnou se nese volná věta symfonie d moll Césara Francka. Překrásná hudební meditace. U pultu lidé kupují chléb, pečivo – jeden přes druhého – do toho proznívají harfy a zasněná melodie anglického rohu. Přede mnou – starší pán - hledí zamyšleně do země a po chvíli stejně nepřítomně ke stropu. Dojde na něho. Postoupil před prodavačku, ale na její „Prosím, co si přejete?“ neodpovídá. A zase se tak nepřítomně dívá. „Tak až si vzpomenete, co to má být, tak mi řeknete, ano? Teď nezdržujte.“ Starý pán poodstoupil, v rozpacích se začervenal a provinile se usmál: „To ten Franck, chci říci ta hudba, co tu hrajete“, dodává na omluvu a na vysvětlenou. „Tak jsem se zaposlouchal, že teď ani nevím, co mi žena říkala, kolik mám těch rohlíků koupit…
Tento malý konflikt starého pána je velmi poučný. Jednak: nákup tolika rohlíků spojený s vnuceným poslechem Franckovy meditace nad stářím a smutkem je věc společensky nevhodná, nepřiměřená, přímo nekulturní. Ovšem za nekulturnost této situace nemohl starý pán. Byl do ní vehnán. Jemu se nevyplatila jeho kulturnost. Poddal se hudbě tak, jak si to žádá – s plnou pozorností. Zato neobstál při nákupu. Ostatní si hudbu klidně odladili anebo si ji připustili jen na půl ucha. Takový poslech ovšem kazí smysl pro hudbu, hudbu znehodnocuje. A kdo mu uvykne, poslouchá pak stejně nedbale všude, i na koncertě. Myslí klidně na něco jiného, poněvadž si navykl, že už mu hudba ani nevadí. Pak mu ovšem také nic nedává. Pak, i když poslouchá, nepřijímá dar umění, ale jen zvuk. Setrvává u prvotního sluchového vjemu, často ještě tlumeného.
K aktivnímu poslechu a vnímání hudby je nutno vést. Je třeba vychovávat. Školní hudební výchovu ponechme stranou – to zde nevyřešíme. Podívejme se na vlastní výchovnou činnost nebo alespoň na vlastní sebevýchovu. A pamatujme, že máme přihlížet k míře množství i k míře hodnoty poslouchané hudby. Že poslech má být pozorný a soustředěný, že má být rozhovorem, zcela důvěrným rozhovorem mezi námi a autorem. Že se máme hudbě zcela oddat, odhalovat postupně závoje nitra, aby mohla hudba proniknout co nejhlouběji – až tam, kde se tvoří ono nevyslovitelné, nepopsatelné – zážitek.
Často se hovoří o vyprahlosti mládeže. O nedostatku citu. O lhostejnosti. I o mnohém jiném. Nesuďme jen. Mládí je takové, jaké si je společnost utváří. Ledacos jsme pokazili. I zde. Nerovnováha působí zvrat. Velká volnost a nadmíra všeho brzy působí fádnost, přesycenost. A pak vyprahlost. Je to marné. Počátek je v rodině. Nikdo ať se neohání vysokou stranickou či jinou funkcí, aby tak omluvil nedostatky v rodině. Pro to omluva neexistuje. Raději ať zanechá krasořečnění a začne poctivou práci ve vlastní rodině. Tím prospěje společnosti nejvíce.
Tak tedy začněme sami u sebe. Nejprve doma. A pak všude tam, kde je příležitost. Vytvářejme takové rodiny, které by byly dobrým základem společnosti. Vytvářejme taková společenství lidí, v nichž je mimo hmotné zajištění i přiměřený prostor pro styl života plného a bohatého v celé šíři. Nejen vypočítavý rozum, ale i opravdový cit. Aby umění bylo životem a život uměním. Vytvářejme společenství, v nichž krása a dobro není luxus, ale nezbytná hodnota.
A že to není problém nový, o tom svědčí slovo… Vladimír Helfert – Hudební rozhledy 1925:
„Je jisto, že mezi významem hudby v dnešní kultuře a mezi průměrným stavem obecenstva je dnes velká propast. Důsledky toho mohou vážně ohrozit další vývoj hudební kultury, neboť je jasno, že hudba, jako každý jiný obor kultury, je ve svém rozvoji podmíněn nejen tvůrčí činností, nýbrž i svým postavením sociálním. Dnes ale obecenstvo ztrácí bližší poměr k hudbě. Jeví se to v jeho účasti na koncertech a v divadle, lze to pozorovat na zřejmé nechuti k uměleckým podnikům atd. Tuto krizi dnešního hudebního života, která se stává stále povážlivější nelze vysvětlovat izolací dnešního umění. Umění se nedá ve svém rozvoji zastavit a nic by nebylo osudnější, nežli chtít snížit umění k receptivní schopnosti lidu, jak chtějí některá nepromyšlená hesla. Naopak, úkol specializace umění spatřuji především v tom, přivést chápavost a porozumění lidu právě k nejvyspělejšímu umění a tak překlenout onu propast mezi moderním uměním a obecenstvem. Je to možné jedině soustavnou prací výchovnou.“
Že tento problém není jen problémem naším, českým, ale problémem světovým, o tom svědčí např. citát z myšlenek jednoho z největších skladatelů naší doby, Arthura Honneggera: „Mám totiž zcela přesný dojem, že jsme na konci jedné civilizace. Úpadek na nás číhá ze všech stran. A už se nás zmocňuje. Umění nás opouští a ztrácí se. Obávám se, že hudba nás opustí první. Čím dál tím více poznávám, že se vzdaluje svému poslání: kouzlu, zaříkávání a slavnostnosti, která musí obklopovat umělecký projev.“
Tato skepse, toto hořké slovo velkého skladatele, je jistě nesmírně vážné. Neradi bychom je domýšleli až do těch konců, kde ve vlídné chvíli připustil, že z trosek této civilizace vzejde civilizace nová. Ale nechme těchto hořkých úvah – zatím ještě žijeme tento život – a ať je jakýkoliv – lpíme na něm a neustále od něj očekáváme. Vraťme se tedy k hudební výchově. V umění jde o dar krásy. Jde o to, přinášet jej (to je věc umělců) a pak přijmout (to je věc všech lidí). Přijmout a zjevovat i jiným. Není to pohodlné. Pohodlnější je třeba kolektivní mlčení před obrazovkou. To se nemůže nic pokazit. A za nějaký čas si nebudeme doma mít co říci. Jen si občas vynadáme, když se někomu něco nepovede - a jinak budeme usínat v haraburdí kulis zvuků a obrazů odlidštěni. Už několikrát jsem rodičům našich žáků říkal, jak by to bylo krásné, kdyby se zas do našich domovů vrátil onen léčivý, blahodárný klid večerní chvíle. Někdy také bez všech zvukových efektů strojů. Jen tak v pohodě chvíle. Hovor. Úsměv. Písnička. Ale ne ta strojově studená. Živá! Bezprostřední. Ne chtěná, musená, ale taková, jak ji atmosféra chvíle přinese.
Samozřejmě – nemyslím tím potírání poslechu televize, rozhlasu, gramofonu, magnetofonu. Myslím rovnováhu. Rozumnou míru, v níž se neztrácí domov. V kouzlu někdejšího domova hrála hudba a především zpěv velikou úlohu. Tam byl počátek estetické výchovy v tom nejkrásnějším slova smyslu. Tam vznikaly první veliké zážitky, které se trvale vtiskly a formovaly duši: její cit, její vůli, její mravnost, její charakter i její rozum. Tam se nasávala krása, kterou nebylo třeba vždycky jen hledat a přivolávat. Ona tam stále byla. Ona prozařovala všechno a vstupovala do každého jako milost chvíle. Ne, přátelé, není to idealistické či melancholické vzpomínání něčeho jen proto, že už to není. Je to nesmírně vážné, zcela strohé konstatování. Můžeme měnit život. Ale nesmíme při změně postupovat tak, že nejdříve všechno zbouráme a pak začneme stavět znova. Vždyť to není moudré už na první pohled. Pak se stane, že při stavbě nového života na něco zapomeneme a pak zoufale hledáme, čím to nahradit. To jsem „osvobodili“ matku od mateřské povinnosti – vytvořili systém velkovýchovny a rodině vzali to nejdůležitější, čím vždycky žila: dítě a péči o ně. Je zcela mimo rámec dnešního tématu zaujímat postoj k tomuto nesmyslu současnosti – ale hovořím o tom proto, že tam je počátek všech nezdarů nejenom v hudební výchově, ale ve výchově vůbec. To ostatní, to jen potom dovršuje známé: omyl plodí další omyl. Tedy ještě jednou: snažme se v mezích svých možností, sami u sebe, ve svých domovech vyplnit tuto citelnou mezeru, kterou vytvořil nový styl života. Snažme se vrátit domovu jeho původní kouzlo i jeho moc.
Posud jsme hovořili převážně o hudební výchově receptivní. Ještě tedy na závěr malou zmínku o hudební výchově aktivní. O praktickém muzicírování. Tato výchova je a měla by být výlučně věcí odborníků. Ale otázka zájmu, vytrvalosti, snahy, píle a řady dalších okolností je zž zase věcí široké obce lidí. Jak často ztroskotává dítě na této cestě především proto, že ve svém prostředí nenalezlo podporu, posilu – nenalezlo živnou půdu. Jak často se dítě plněním svých elementárních povinností tj. cvičením na nástroj nebo zpěvem – jak často je rodině na obtíž. Ruší televizní idylu. Dráždí nervy. Je původcem debat mezi rodiči. Řešení bývá, bohužel, často snadné. Ono je dneska všechno snadné – když to nejde, nejde to. Jen ne nějaká potíž. Jen ne v něčem újmu. Jen aby nám to nepokazilo nějakou idylu. Aby nám to nezhatilo výlet na chatu.
Na začátku jsme hovořili o harmonickém vývoji. O vývoji osobnosti všestranně široce rozvinuté. Je to velký úkol. V určitém dosahu jej plníme. Nerad bych, aby naše beseda vyznívala jako nářek nad ztraceným grošem. Jsem optimista. Věřím i zde. (Kdybych nebyl, tak jsem už dávno změnil profesi.) Věřím, že je mnoho těch, kteří jsou ve své péči o dítě nesobečtí. Sami regulují tok svého života tak, aby mohli odpovědně plnit onu první a základní společenskou povinnost.
Popíráme idealistický názor, že už samo umění dělá člověka krásným a dobrým. Ale máme vědecky doloženo, že bez estetické výchovy nelze splnit úkol výchovy člověka, který má být všestranně rozvinutou osobností. Od nepaměti sní člověk svůj sen o štěstí. Kdy je člověk šťasten? Ve chvíli, kdy je v naprosté rovnováze s okolím. Onen rovnovážný stav není pravidlem, není jevem obecným. Ani v nejdokonalejší společnosti. A právě umění má od nepaměti onu sílu přivést člověka do rovnováhy s okolím. Proto jsme si při té staré báji, kterou jsme začínali – řekli o síle a podmanivosti umění. O tom, jak si umění podrobilo člověka, aby ho mohlo učinit šťastným.
To bylo v báji. Teď jde o to, aby tento pravdivý sen báje se stal pravdivou skutečností: aby člověk pochopil – aby celá společnost pochopila, že lidství nesmí mířit k zemi, ale ke hvězdám.